Jmenuji se Ayoki Beringery.
Narodila jsem se 25. 2. 2018 jako 1. fenečka v 1. vrhu chovatelské stanice A.Ha.Terrier, kde jsem zůstala a vyrůstám tu se svou psí maminkou ☺
Nejprve jsem vypadala jako malá šedá myška a bylo těžké určit moji barvu.
Poté, co jsem ztratila srst, otevřela očka a začala se vybarvovat, již bylo možné vidět, že jsem se z „ošklivého káčátka“ vyloupla do barvy přímo perlové ☺
Při focení jsem ráda pózovala fotografovi.
Byla jsem velice zvídavé a roztomilé štěňátko.
A ten roztomilý psí kukuč mi i později často pomohl před výbuchem nervů mých páníčků...
I menší „nehoda“ mi tak byla leckdy odpuštěna. Například když jsem nestihla doběhnout na wc podložku včas a ulevila si právě kousek od ní... a mělo to následky i na ostatní ☺
Taky se mi párkrát podařilo převrátit misku s kaší dřív, než jsme stihli ochutnat...
Úžasné bylo, když jsem díky růstu zoubků začala dostávat první pamlsky. Snad abych se na delší dobu kousáním zabavila a nehlodala do futer dveří, nohou židlí a dalších páníčky nepovolených věcí.
To bylo parádní. Jenže mě bavilo objevovat a ochutnávat i jiné materiály...
Zoubky jsem tak začala používat celodenně. Od otevření oček až do doby, než jsem usnula únavou. Hraček mám sice dost, ale ta výzva podívat se na něco zakázaného, když jsem byla chvilku bez dozoru! Přeci kdo by odolal zjistit, co je v úložném prostoru sedačky...
Bohužel to ještě nevím. Byla jsem odhalena z hrabání se dolů a vykusování molitanu dřív, než jsem se stihla podívat...
Ale co je uvnitř pelíšku, už vím ☺
No a zjistit, z jak dlouhé šnůry je utkaný koberec, jsem také ještě nestihla. Pro tentokrát byla únava silnější než mé odhodlání a zvědavost.
Po všech těch nezdarech domácích jsem se rozhodla být pomocnicí při pracích zahradních. Ale ani tady má snaha nebyla přijata s nadšením...
Než totiž panička domluvila s pošťačkou, vyndala jsem jí z květináčku novou kytičku... zbavila jí kořínků a hlíny... na mém opalovacím koberečku... a pak jsem zrecyklovala i květináček...
A pak už jsem musela být při zahradničení - prý v zájmu mé bezpečnosti - za mřížema ☺.
Neodradilo mě to. Pořád mě moc baví hrát si, objevovat nové věci venku a zkoušet co dokážu.
Mám štěstí, že jsem spoustu věcí poznala díky tomu, že mi je ukázala maminka.
Naučila jsem se skákat přes potůčky, pařezy, a taky lovit myšky ☺
Bohužel jsem i zjistila, jak je nebezpečné hrát si s vosou a pak ji přišlápnout...
Málem jsem přišla o život, jak jsem měla během chvilky silnou reakci... Otekla jsem a během pár minut vypadala jak buldoček... Po celém těle mi okamžitě naskákaly puchýře a rychlým otokem popraskaly žilky kolem oka a na čumáčku. Přestávala jsem reagovat na vše a nebyla už jsem schopna ani otevřít oči. Naštěstí pomoc veterinářů na psí klinice přišla „o dvanácté“.
Tak snad už mě vosy nebudou dráždit a nepolezou mi pod tlapky.
Jak se mi udělalo dobře, hned jsem začala dělat lotrovinky ☺
Možná by mě vzali k divadlu hrát vlka Karkulce ☺
Jen nevím, jestli by mi pak zbýval čas na mého koníčka...
Tedy ten luční zelený už je RIP, ...ale moje párací hobby je koníček vážně adrenalinový...
Bohužel nejen pro mě a moje bývalé hračky, pelíšky, podložky... ☺
... jenže páníčci vůbec nechápou, co je to často za dřinu!
Když se mé trhací aktivity přesunuly už i na zahradu a sněžilo u nás i v létě, dostala jsem několik druhů „didaktických“ hraček pro pejsky.
Věcičky byly plné pamlsků! To byla vůně! Ještě jak se k nim dostat! Musela jsem se soustředit a přemýšlet... Zpočátku mi pomáhala maminka...
Jiný druh zábavy, ale výsledek stál za to...
Jinak jsem zatím docela smolař. Suchá větvička stromku se mi záhadně zapíchla do podpaží a roztrhla mi kůžičku...
A dokonce hned dvakrát krátce po sobě jsem při vítání páníčků zapomněla ocásek pod vchodovými dveřmi, právě když se otevíraly.
... aaauau...
Po už 2. rentgenu a znovu obvázaném ocásku se panička rozhodla vzít na výlet vláčkem do Prahy místo dosud osvědčené Suriky mě... Ve Physio DOG ACADEMY probíhal 3. certifikovaný vzdělávací kurz kinesiotapingu psů, přímo vedený Kačkou Plačkovou, majitelkou Centra fyzioterapie psů v Praze, dnes i mediálně známou specialistkou na fyzioterapii a rehabilitaci malých zvířat.
Byla jsem své paničce testovací modelkou. ☺
Na naháče se „tejpíky“ přeci jen přichytí snáze než do chloupků. Neprotestovala jsem a poslušně vydržela testování všech pokusných lepítek na mém těle s nadějí, že takovouto připraveností určitě všechny bolístky v budoucnu odradím...
A je tu můj první vánoční stromeček a Ježíšek! Donesl nám nové hračky, ňaminky a oblečky.
Za ňaminu, kterou za chvilku sníme, vydržíme před foťákem i pózovat...
Je zima, po svátcích a blíží se mé 1. narozeniny. Abych se více socializovala i bez Suriky mezi cizími chlupatými pejsky, začali mě páníčci dvakrát týdně na hodinku (i dvě) vozit do Jihočeské psí akademie. Výcvik probíhá přes zimu ve výstavní hale českobudějovického výstaviště, když je teplo, venku na oploceném psím cvičišti.
Zpočátku jsme byli vždy jen tři přibližně stejně staří a stejně velcí uštěkanci. Učili jsme se přiběhnout na zavolání, hráli jsme různé hry. Dostávala jsem také domácí úkoly, do kterých se s radostí (a za tučnou odměnu) zapojila i Suri.
Časem přibyly povely, jako je „stůj“, „místo“ nebo „zůstaň“... Postupně se skupinka měnila a objevil se i větší a větší pes...
Po počáteční nejistotě a okouknutím situace jsem se „na práci“ těšila. Kdo by ne! Učili jsme se samé úžasné věci jako aport, nosework nebo dogfitness a po každém cvičení jsem domů odjížděla s bříškem plným pamlsků. A doma pak okamžitě usnula vyčerpáním. ☺
Někdy jsem si cvičila postoj i při procházce parkem a běh po kobercích v zámeckém sále.
V posledních lekcích už jsem sama od sebe strkala hlavu do oprátky nastaveného výstavního vodítka, běhala v kruhu, nechala se postavit na výstavní stůl a ukázala všechny zoubky.
I Surika mi občas ukáže zoubky ☺
K mému velikému překvapení se Surice na jaře narodila nádherná psí miminka!
Když jí z bříška vyskakovali „chlupaté myšky“, nemohla jsem zpočátku pochopit, že je Suri nechává žít a ještě je s láskou olizuje! Nevěřícně jsem zírala.
Až poté, co jsem si válečky očichala mi došlo, že to je naše psí krev!
Okamžitě jsem se s velkým odhodláním a zodpovědností pustila do hlídání ☺.
Jak štěňátka rostla, zapojila jsem se do výchovy a her.
Rozruch a kolotoč kolem štěňátek po dvou měsících skončil jejich odjezdem do nových domovů. Najednou byl všude takový klid... I když bylo hlídání objevováním nových lokalit našeho domu a zahrady čím dál náročnější a divočejší, stýskalo se nám všem.
Jako pečlivá a starostlivá vychovatelka jsem v očích páníčků obstála znamenitě, takže teď bude záležet hlavně na mě, zda se časem také stanu psí maminkou.
Zimní výcvik se ukázal jako cenná příprava k mému zařazení do chovu.
Klub chovatelů málopočetných plemen pořádal 15. 6. 2019 v Dětřichově krajskou výstavu s bonitací, na kterou jsem byla přihlášena.
Na poslední chvilku byla dohlášena na výstavu i Surika. Spíše proto, aby nezůstala celý den doma sama. Tu cestování a předvádění se baví.
Za našeho intenzivního dohledu a postupné kontroly jakosti byla na cestu nachystána i dobrá svačinka. Sušené hovězí plíce. Ňam.
V Dětřichově (okres Svitavy) probíhala výstava venku na hřišti na trávě. Byl právě tropický den a o chládek pod stromy se „prali“ nejen páníčci a chlupáčci, ale i my, naháči.
Dopoledne probíhala výstava, odpoledne bonitace a závěrečné soutěže. Já jsem získala na výstavě známku výborná a druhé místo. Přeci jen jsem z přihlížení tolika lidí a stovek psů běžela v kruhu se staženým ocáskem. Ale odpoledne u bonitace jsem byla moooc chválená a do průkazu původu získala razítko: „uchovněná“☺
A jak dopadla Surika, která byla právě 3 měsíce po svém druhém! vrhu?
Neskutečně skvěle!
Chovatelé fenky po štěňátkách nevystavují. Po porodu má většina z nich celkově pozměněné proporce a uvolněnou kůži na bříšku. Ale né Surika. Ta byla opět ve své úžasné kondici!
Ona dokonce porazila i chlupáčky a celou výstavu vyhrála! Dovezla si domů hned 3 poháry!
Nezapomenutelné, neuvěřitelné překvapení a radost pro nás všechny ☺
Získala ocenění: Výborná 1, Vítěz třídy, Krajský vítěz a Vítěz Dětřichova!!!
Abych nepolevila v socializačním výcviku bez Suriky, odjela jsem na letní psí tábor k řece Sázavě. Bylo nás tam asi 15 pejsků různých ras s páníčky.
Ubytování v chatkách bylo dosti skromné, ale o to výživnější byly přednášky světově známého etologa Františka Šusty.
Moje panička jeho práci se zvířátky, knihy i praktické semináře doslova „žere“.
Během léta jsme hojně cestovali a také se setkali s našimi štěňátky ☺
Konec léta jsme si se Surikou užili prodlouženým víkendem na moravském Vranově se Psí školou K9.
Opět ubytování táborové, ale lepší než na Sázavě. Chatky byly větší a dokonce vytápěné!
Každý den jsme měli programově nabitý - od přednášky, cvičení vystavování, poslušnosti a her po společné procházky do nádherného okolí.
Krááásně jsme si to tu užili:-)
Naše panička si vyjela začátkem zimy na vzdělávání o nás - bez nás. V Praze totiž pořádala genetická laboratoř Genomia pro chovatele seminář o genetice psů, kde se dozvěděla spoustou zajímavých informací. Například proč a k čemu je dobré testování? Jak dlouho trvá sběr dat a výzkum objevené nemoci u nějakého plemene pejsků? Jak se předají nevhodným krytím genetické vady nebo nemoci? Několik odborníků zodpovědělo chovatelům i na řadu osobních dotazů.
Tak měla moje panička příležitost zjistit, že velmi vzácně se vyskytnutá barva lila, kterou jsem zdědila po rodičích, je způsobena přítomností varianty MLPH genu (ředění barvy) – tedy mým genotypem d/d se současně hnědým zbarvením b/b.
A mé pálení je způsobeno zároveň přítomností at/at (nebo možná at/a).
Můj barevný genetický kód barvy lila s pálením má tedy genotyp d/d, b/d s přítomností at/at ☺
Sice to moc nechápu, ale věřím, že i já se příští rok seznámím se svým „Psem Božským“ a budeme mít dokonale krásná zdravá štěňátka ☺
Narodila jsem se 25. 2. 2018 jako 1. fenečka v 1. vrhu chovatelské stanice A.Ha.Terrier, kde jsem zůstala a vyrůstám tu se svou psí maminkou ☺
Nejprve jsem vypadala jako malá šedá myška a bylo těžké určit moji barvu.
Poté, co jsem ztratila srst, otevřela očka a začala se vybarvovat, již bylo možné vidět, že jsem se z „ošklivého káčátka“ vyloupla do barvy přímo perlové ☺
Při focení jsem ráda pózovala fotografovi.
Byla jsem velice zvídavé a roztomilé štěňátko.
A ten roztomilý psí kukuč mi i později často pomohl před výbuchem nervů mých páníčků...
I menší „nehoda“ mi tak byla leckdy odpuštěna. Například když jsem nestihla doběhnout na wc podložku včas a ulevila si právě kousek od ní... a mělo to následky i na ostatní ☺
Taky se mi párkrát podařilo převrátit misku s kaší dřív, než jsme stihli ochutnat...
Úžasné bylo, když jsem díky růstu zoubků začala dostávat první pamlsky. Snad abych se na delší dobu kousáním zabavila a nehlodala do futer dveří, nohou židlí a dalších páníčky nepovolených věcí.
To bylo parádní. Jenže mě bavilo objevovat a ochutnávat i jiné materiály...
Zoubky jsem tak začala používat celodenně. Od otevření oček až do doby, než jsem usnula únavou. Hraček mám sice dost, ale ta výzva podívat se na něco zakázaného, když jsem byla chvilku bez dozoru! Přeci kdo by odolal zjistit, co je v úložném prostoru sedačky...
Bohužel to ještě nevím. Byla jsem odhalena z hrabání se dolů a vykusování molitanu dřív, než jsem se stihla podívat...
Ale co je uvnitř pelíšku, už vím ☺
No a zjistit, z jak dlouhé šnůry je utkaný koberec, jsem také ještě nestihla. Pro tentokrát byla únava silnější než mé odhodlání a zvědavost.
Po všech těch nezdarech domácích jsem se rozhodla být pomocnicí při pracích zahradních. Ale ani tady má snaha nebyla přijata s nadšením...
Než totiž panička domluvila s pošťačkou, vyndala jsem jí z květináčku novou kytičku... zbavila jí kořínků a hlíny... na mém opalovacím koberečku... a pak jsem zrecyklovala i květináček...
A pak už jsem musela být při zahradničení - prý v zájmu mé bezpečnosti - za mřížema ☺.
Neodradilo mě to. Pořád mě moc baví hrát si, objevovat nové věci venku a zkoušet co dokážu.
Mám štěstí, že jsem spoustu věcí poznala díky tomu, že mi je ukázala maminka.
Naučila jsem se skákat přes potůčky, pařezy, a taky lovit myšky ☺
Bohužel jsem i zjistila, jak je nebezpečné hrát si s vosou a pak ji přišlápnout...
Málem jsem přišla o život, jak jsem měla během chvilky silnou reakci... Otekla jsem a během pár minut vypadala jak buldoček... Po celém těle mi okamžitě naskákaly puchýře a rychlým otokem popraskaly žilky kolem oka a na čumáčku. Přestávala jsem reagovat na vše a nebyla už jsem schopna ani otevřít oči. Naštěstí pomoc veterinářů na psí klinice přišla „o dvanácté“.
Tak snad už mě vosy nebudou dráždit a nepolezou mi pod tlapky.
Jak se mi udělalo dobře, hned jsem začala dělat lotrovinky ☺
Možná by mě vzali k divadlu hrát vlka Karkulce ☺
Jen nevím, jestli by mi pak zbýval čas na mého koníčka...
Tedy ten luční zelený už je RIP, ...ale moje párací hobby je koníček vážně adrenalinový...
Bohužel nejen pro mě a moje bývalé hračky, pelíšky, podložky... ☺
... jenže páníčci vůbec nechápou, co je to často za dřinu!
Když se mé trhací aktivity přesunuly už i na zahradu a sněžilo u nás i v létě, dostala jsem několik druhů „didaktických“ hraček pro pejsky.
Věcičky byly plné pamlsků! To byla vůně! Ještě jak se k nim dostat! Musela jsem se soustředit a přemýšlet... Zpočátku mi pomáhala maminka...
Jiný druh zábavy, ale výsledek stál za to...
Jinak jsem zatím docela smolař. Suchá větvička stromku se mi záhadně zapíchla do podpaží a roztrhla mi kůžičku...
A dokonce hned dvakrát krátce po sobě jsem při vítání páníčků zapomněla ocásek pod vchodovými dveřmi, právě když se otevíraly.
... aaauau...
Po už 2. rentgenu a znovu obvázaném ocásku se panička rozhodla vzít na výlet vláčkem do Prahy místo dosud osvědčené Suriky mě... Ve Physio DOG ACADEMY probíhal 3. certifikovaný vzdělávací kurz kinesiotapingu psů, přímo vedený Kačkou Plačkovou, majitelkou Centra fyzioterapie psů v Praze, dnes i mediálně známou specialistkou na fyzioterapii a rehabilitaci malých zvířat.
Byla jsem své paničce testovací modelkou. ☺
Na naháče se „tejpíky“ přeci jen přichytí snáze než do chloupků. Neprotestovala jsem a poslušně vydržela testování všech pokusných lepítek na mém těle s nadějí, že takovouto připraveností určitě všechny bolístky v budoucnu odradím...
A je tu můj první vánoční stromeček a Ježíšek! Donesl nám nové hračky, ňaminky a oblečky.
Za ňaminu, kterou za chvilku sníme, vydržíme před foťákem i pózovat...
Je zima, po svátcích a blíží se mé 1. narozeniny. Abych se více socializovala i bez Suriky mezi cizími chlupatými pejsky, začali mě páníčci dvakrát týdně na hodinku (i dvě) vozit do Jihočeské psí akademie. Výcvik probíhá přes zimu ve výstavní hale českobudějovického výstaviště, když je teplo, venku na oploceném psím cvičišti.
Zpočátku jsme byli vždy jen tři přibližně stejně staří a stejně velcí uštěkanci. Učili jsme se přiběhnout na zavolání, hráli jsme různé hry. Dostávala jsem také domácí úkoly, do kterých se s radostí (a za tučnou odměnu) zapojila i Suri.
Časem přibyly povely, jako je „stůj“, „místo“ nebo „zůstaň“... Postupně se skupinka měnila a objevil se i větší a větší pes...
Po počáteční nejistotě a okouknutím situace jsem se „na práci“ těšila. Kdo by ne! Učili jsme se samé úžasné věci jako aport, nosework nebo dogfitness a po každém cvičení jsem domů odjížděla s bříškem plným pamlsků. A doma pak okamžitě usnula vyčerpáním. ☺
Někdy jsem si cvičila postoj i při procházce parkem a běh po kobercích v zámeckém sále.
V posledních lekcích už jsem sama od sebe strkala hlavu do oprátky nastaveného výstavního vodítka, běhala v kruhu, nechala se postavit na výstavní stůl a ukázala všechny zoubky.
I Surika mi občas ukáže zoubky ☺
K mému velikému překvapení se Surice na jaře narodila nádherná psí miminka!
Když jí z bříška vyskakovali „chlupaté myšky“, nemohla jsem zpočátku pochopit, že je Suri nechává žít a ještě je s láskou olizuje! Nevěřícně jsem zírala.
Až poté, co jsem si válečky očichala mi došlo, že to je naše psí krev!
Okamžitě jsem se s velkým odhodláním a zodpovědností pustila do hlídání ☺.
Jak štěňátka rostla, zapojila jsem se do výchovy a her.
Rozruch a kolotoč kolem štěňátek po dvou měsících skončil jejich odjezdem do nových domovů. Najednou byl všude takový klid... I když bylo hlídání objevováním nových lokalit našeho domu a zahrady čím dál náročnější a divočejší, stýskalo se nám všem.
Jako pečlivá a starostlivá vychovatelka jsem v očích páníčků obstála znamenitě, takže teď bude záležet hlavně na mě, zda se časem také stanu psí maminkou.
Zimní výcvik se ukázal jako cenná příprava k mému zařazení do chovu.
Klub chovatelů málopočetných plemen pořádal 15. 6. 2019 v Dětřichově krajskou výstavu s bonitací, na kterou jsem byla přihlášena.
Na poslední chvilku byla dohlášena na výstavu i Surika. Spíše proto, aby nezůstala celý den doma sama. Tu cestování a předvádění se baví.
Za našeho intenzivního dohledu a postupné kontroly jakosti byla na cestu nachystána i dobrá svačinka. Sušené hovězí plíce. Ňam.
V Dětřichově (okres Svitavy) probíhala výstava venku na hřišti na trávě. Byl právě tropický den a o chládek pod stromy se „prali“ nejen páníčci a chlupáčci, ale i my, naháči.
Dopoledne probíhala výstava, odpoledne bonitace a závěrečné soutěže. Já jsem získala na výstavě známku výborná a druhé místo. Přeci jen jsem z přihlížení tolika lidí a stovek psů běžela v kruhu se staženým ocáskem. Ale odpoledne u bonitace jsem byla moooc chválená a do průkazu původu získala razítko: „uchovněná“☺
A jak dopadla Surika, která byla právě 3 měsíce po svém druhém! vrhu?
Neskutečně skvěle!
Chovatelé fenky po štěňátkách nevystavují. Po porodu má většina z nich celkově pozměněné proporce a uvolněnou kůži na bříšku. Ale né Surika. Ta byla opět ve své úžasné kondici!
Ona dokonce porazila i chlupáčky a celou výstavu vyhrála! Dovezla si domů hned 3 poháry!
Nezapomenutelné, neuvěřitelné překvapení a radost pro nás všechny ☺
Získala ocenění: Výborná 1, Vítěz třídy, Krajský vítěz a Vítěz Dětřichova!!!
Abych nepolevila v socializačním výcviku bez Suriky, odjela jsem na letní psí tábor k řece Sázavě. Bylo nás tam asi 15 pejsků různých ras s páníčky.
Ubytování v chatkách bylo dosti skromné, ale o to výživnější byly přednášky světově známého etologa Františka Šusty.
Moje panička jeho práci se zvířátky, knihy i praktické semináře doslova „žere“.
Během léta jsme hojně cestovali a také se setkali s našimi štěňátky ☺
Konec léta jsme si se Surikou užili prodlouženým víkendem na moravském Vranově se Psí školou K9.
Opět ubytování táborové, ale lepší než na Sázavě. Chatky byly větší a dokonce vytápěné!
Každý den jsme měli programově nabitý - od přednášky, cvičení vystavování, poslušnosti a her po společné procházky do nádherného okolí.
Krááásně jsme si to tu užili:-)
Naše panička si vyjela začátkem zimy na vzdělávání o nás - bez nás. V Praze totiž pořádala genetická laboratoř Genomia pro chovatele seminář o genetice psů, kde se dozvěděla spoustou zajímavých informací. Například proč a k čemu je dobré testování? Jak dlouho trvá sběr dat a výzkum objevené nemoci u nějakého plemene pejsků? Jak se předají nevhodným krytím genetické vady nebo nemoci? Několik odborníků zodpovědělo chovatelům i na řadu osobních dotazů.
Tak měla moje panička příležitost zjistit, že velmi vzácně se vyskytnutá barva lila, kterou jsem zdědila po rodičích, je způsobena přítomností varianty MLPH genu (ředění barvy) – tedy mým genotypem d/d se současně hnědým zbarvením b/b.
A mé pálení je způsobeno zároveň přítomností at/at (nebo možná at/a).
Můj barevný genetický kód barvy lila s pálením má tedy genotyp d/d, b/d s přítomností at/at ☺
Sice to moc nechápu, ale věřím, že i já se příští rok seznámím se svým „Psem Božským“ a budeme mít dokonale krásná zdravá štěňátka ☺